„Mimochodem, to jsem také dělal já“, řekl pan Milan. Prohlídku jeho
domu jsme ukončili v jeho dílně, kde měl zrovna připravené dřevo na
další skříň. Vyprávěl mi, jak dříve dělal strojníka, a proto si mohl
vozit kámen na pozemek a toto vše z něj vybudovat. Bylo to úchvatné
vyprávění a tisíce hodin viditelné práce. Z mé strany přišla logická
otázka: „Tak proč to chcete prodat?“, spojená s vědomím, kolik mu to
dalo práce a zároveň je vidět, jaká jiskra plane v jeho očích při
vyprávění. „Je to jednoduché pane Kubeši, je to jako strom, který roste
v kopci. Čím víc roste a sílí, tím více se blíží jeho konec, vlastní
váha ho neudrží a on se zhroutí do rokliny. Víte, mně bude 80 let“
(nevěřil jsem tomu, vypadal na 60) „a už na to nemám sílu. A koukat se,
jak by to tady zarůstalo, to nechci“. Jeho slova byla logická, údržba domu
a pozemku byla opravdu náročná. Byl na něm zároveň vidět smutek ve
chvíli, kdy si to v mysli připustil.
Položil jsem mu soukromou otázku: „Vidím, že s kamenem to umíte, mám
na Vás prosbu, bez ohledu na to, jestli se domluvíme na prodeji, naučíte mě
dělat ty kamenné zídky?“ Pan Milan se na mě podíval a bylo vidět, jak ho
představa, že někomu může ukázat co umí, nadchla. Řekl mi, že na konci
léta mi zavolá, protože postupně bude jezdit za dcerami a že mě to velmi
rád naučí. Jak slíbil, také splnil, na konci léta se mi ozval a
naplánovali jsme společný termín, kdy s panem Milanem doděláme
rozdělanou zídku a já okoukám jeho umění. V telefonu mi spikleneckým
hlasem řekl, že se nemusím bát, že je to jednoduché a jeho hlas byl
o mnoho veselejší, než když mi vyprávěl o padlém stromu…
Přátelství pevné jako kámen