Přátelství pevné jako kámen
Přátelství pevné jako kámen
Přijížděl jsem jednoho krásného letního dne k chatě s výhledem na lipenské jezero a s perfektně střiženým trávníkem. Vlastně, perfektně střiženo bylo úplně všechno; uměle vytvořený rybník, kamenné zídky, vyskládané základy domu kámen po kameni, zastřešený krb se sezením… Uspořádání vnitřního prostoru, to vše mělo svůj řád, z podlahy se dalo jíst, do komínku vyskládané utěrky koukaly skrz skleněnou výlohu skříně.
„Mimochodem, to jsem také dělal já“, řekl pan Milan. Prohlídku jeho domu jsme ukončili v jeho dílně, kde měl zrovna připravené dřevo na další skříň. Vyprávěl mi, jak dříve dělal strojníka, a proto si mohl vozit kámen na pozemek a toto vše z něj vybudovat. Bylo to úchvatné vyprávění a tisíce hodin viditelné práce. Z mé strany přišla logická otázka: „Tak proč to chcete prodat?“, spojená s vědomím, kolik mu to dalo práce a zároveň je vidět, jaká jiskra plane v jeho očích při vyprávění. „Je to jednoduché pane Kubeši, je to jako strom, který roste v kopci. Čím víc roste a sílí, tím více se blíží jeho konec, vlastní váha ho neudrží a on se zhroutí do rokliny. Víte, mně bude 80 let“ (nevěřil jsem tomu, vypadal na 60) „a už na to nemám sílu. A koukat se, jak by to tady zarůstalo, to nechci“. Jeho slova byla logická, údržba domu a pozemku byla opravdu náročná. Byl na něm zároveň vidět smutek ve chvíli, kdy si to v mysli připustil.
Položil jsem mu soukromou otázku: „Vidím, že s kamenem to umíte, mám na Vás prosbu, bez ohledu na to, jestli se domluvíme na prodeji, naučíte mě dělat ty kamenné zídky?“ Pan Milan se na mě podíval a bylo vidět, jak ho představa, že někomu může ukázat co umí, nadchla. Řekl mi, že na konci léta mi zavolá, protože postupně bude jezdit za dcerami a že mě to velmi rád naučí. Jak slíbil, také splnil, na konci léta se mi ozval a naplánovali jsme společný termín, kdy s panem Milanem doděláme rozdělanou zídku a já okoukám jeho umění. V telefonu mi spikleneckým hlasem řekl, že se nemusím bát, že je to jednoduché a jeho hlas byl o mnoho veselejší, než když mi vyprávěl o padlém stromu…